Mastodon
11 min read

Jak se ničí novináři

Jak se ničí novináři

Vítám vás u newsletteru Mimo agendu. Dnes bych se chtěl v komentáři vrátit k vyštvání Lindy Bartošové z Twitteru. Média si v tolerování podobné šikany zadělala na velký problém a ohrožuje to samotnou svobodu tisku. Téma mi přišlo zásadní, a tak jsem se ho rozhodl zpřístupnit všem čtenářům. Doufám, že mi to podporovatelé odpustí. Pokusím se vám to v příštím vydání vynahradit. Na konci článku naleznete tip pro práci s AI.

🙏
✨ Opět připomínám, že je možné na newsletter odpovědět! Můžete mi poslat zpětnou vazbu, či tipy na témata a rozhovory. 📩 Také budu rád za jakékoliv sdílení. 🔄 Newsletter Mimo agendu je financován pouze komunitou z předplatného. Pokud vás má práce baví, budu vděčný za vaši podporu. 🙏

Jako vždy připomínám, že na newsletter můžete odpovědět. Stačí na e-mail odepsat.

  • Nadační fond nezávislé žurnalistiky opět mění ředitele. Petr Orálek po roce a čtvrt odchází do ČTK. (Mediář)
  • Uživatelé Discordu si musí změnit přezdívku. Začal tak závod o „rezervování“ nejlepších jmen. Dřív se uživatelé identifikovali pomocí čtyřmístného čísla, například jméno#4245. Teď uživatelská jména budou připomínat ta z Twitteru, tedy @jméno. Změna samozřejmě řadu uživatelů naštvala.
  • Jsem velký fanda služby Artifact.news. Aplikaci vytvořili bývalí vývojáři Instagramu a jedná se o takový TikTok pro texty. AI vám doporučuje články podle vašich preferencí. Nyní z těchto článků nová funkce ve stylu ChatGPT dokáže také dělat výpisky. Můžete třeba požádat, aby vám aplikace zprávu převedla do veršů či vám ji vysvětlila jako pětiletému dítěti.

Jak se ničí novináři

V České republice se novináři nezabíjí, to ale neznamená, že nejsou systematicky a cíleně likvidováni. Do těla se jim nezavrtávají náboje, ale obrovské množství útoků vedené nejčastěji přes sociální sítě. Tyhle útoky mají jediný cíl. Vyštvat nepohodlného novináře z veřejného prostoru. Podlomit mu zdraví a donutit jej k autocenzuře. Trollové a nechutní útočníci už nejsou jen problémem z Ruska či Číny. Stali se běžnou součástí tuzemského politického boje a marketingu.

Stačí se podívat do sousedního Polska, kde investigativní novináři popsali trollí farmu blízkou vládnoucí straně Právo a spravedlnost. Terčem se stávaly sexuální menšiny, které byly trolly označovány za zvrhlíky. Stávkující učitele vykreslovali jako parazity a ztroskotance, a tak bych mohl pokračovat. Taktika je všude stejná. Vypálit oponentovi na čelo cejch. Likvidovat jeho pověst a pomalu ho uštvat. Chápal to tým Miloše Zemana i Andreje Babiše. A chápou to i lidé kolem současných vládních stran.

Čeští novináři se proti těmto útokům nedokázali spojit a vystupovat jednotně, i když jde o jedno z velkých ohrožení svobody tisku. Po několika štvavých kampaních není neobvyklé, že novinář bojuje s autocenzurou. Pokládáte si otázky: Vážně stojí za to tohle téma psát, když pak budu čelit několik dní intenzivnímu teroru? Některé mé kolegyně, kterých si velmi vážím, už otevřeně mluví i o tom, že podobné útoky z nich vysály touhu se novinařině v budoucnu věnovat.

Píše o tom například Apolena Rychlíková, s níž roky spolupracuji na popisování sexuálního násilí, kterého se měl dopustit exposlanec Dominik Feri. Kdyby Apolena odešla, byla by to pro novinařinu velká ztráta. Stejně tak pro barevnost veřejné debaty.

Z Twitteru na nějaký čas odešla třeba i Eva Soukeníková. Teď naposledy moderátorka Linda Bartošová. Té se stávaly i takové věci, že ještě před tím, než vyšla její podcastová série Krása, byla za ni na Twitteru lynčována. Čelila útokům za něco, co si v té době ani nikdo nemohl poslechnout. To mimo jiné ilustruje racionalitu celé debaty. O práci Bartošové prostě často ani nejde.

Části lidem vadí nejen ona, ale i témata, která zvedá. Tihle agresoři a trollové se tváří, že nemají na výběr a musí trpět nový a nový obsah od novináře, kterého nesnáší. Že jsou jim vnucována témata a jsou oběťmi. To je samozřejmě hloupost. Internet je tak rozlehlé místo, že stačí novináře zablokovat a jeho texty prostě nečíst. Není fér, aby novinářky jako Bartošová či Rychlíková sloužily jako něčí boxovací pytel.

Internetový dav na ně křičí, že se těmhle tématům nesmí věnovat, a názorně je varuje, že neposlušnost je bude bolet. U Bartošové útoky dosáhly už takové míry, že byla z Twitteru vyštvána. Nejúderněji to popsala Apolena Rychlíková ve svém komentáři:

„Říct, že novinářka a moderátorka Linda Bartošová ‚odešla‘ z Twitteru, by bylo v lecčem nepřesné. Linda totiž neodešla. Lindu z této sociální sítě vyštvaly dlouhodobě nenávistné, toxické a útočné reakce, které by se bez nadsázky daly označit za kyberšikanu.“

Tuhle zkušenost nemají pouze novinářky. Hned po volbách čelil nevybíravým výpadům jeden z předních ekonomických novinářů David Klimeš. Do těchto útoků se mimo jiné zapojil i poradce šéfa ODS František Cerha a dlouhé dny trvající šikana skončila novinářovým odchodem ze sociálních sítí. Klimeš se na ně dosud nevrátil a buduje si svůj alternativní komunikační kanál v podobě newsletteru.

Mnohem drsnější útoky

Do novinařiny jsem vstoupil v době, kdy vrcholila uprchlická krize. Už tehdy jsem si všiml, jak rozdílné jsou výhrůžky, které chodí mně, a mým kolegyním. Zatímco mě by anonymní hrdinové ze sociálních sítí „jen“ zbili, novinářkám psali, že si na ně počkají, až půjdou večer domů, znásilní je a hodí do studny. Kritizovali jejich vzhled a inteligenci. Obdivoval jsem tyto kolegyně, jak zvládají podobné zprávy ustát. Nedivil bych se však, kdyby to na nich zanechávalo trvalé, i když na první pohled neviditelné šrámy.

Sám jsem se dlouho považoval za odolného jedince. Nad řadou hejtů na Twitteru jsem roky mával rukou a snaze o šikanu jsem se vždy veřejně vysmál. Po kauze Feri ale její míra překročila takovou mez, že tyto komentáře najednou začaly pomalu až fyzicky bolet. Někdy jsem pociťoval strach zapnout sociální sítě či kontrolovat e-mailovou schránku. Dopad to mělo i na můj skutečný život. Někteří hejtři byli tak aktivní, že všude rozhlašovali, že jsem radikální komunista a extremista. Jindy zas zpochybňovali mou maskulinitu a sexuální orientaci, což je upřímně výpad hodný prvního stupně základní školy.

Bohužel tomu řada lidí v Praze uvěřila. Když jsem se vrátil po roce z ciziny, trochu mi to ztížilo hledání práce, protože se tenhle tlak přenášel i na lidi, kteří mě chtěli zaměstnat či mě přizvat ke svým projektům.

Útoky a nálepky z Twitteru zkrátka dokážou velmi snadno proniknout i do reálného světa. Mluvil jsem s lidmi, kteří se veřejné šikany dopouští, a ti mi říkali, že je to jen hra ve virtuálním prostoru a na životy těch lidí to nemá výrazný dopad. Buď lžou, aby si tu špínu, kterou dělají, obhájili, nebo jsou velmi naivní. Byl jsem svědkem situací, kdy se novináři po takové kampani zhroutili či skončili na antidepresivech. Faktem je, že neexistuje způsob, jak říct dost. S útočníky se nedá domluvit. Jde jen doufat, že si brzy najdou nový terč, vydržet to, nebo se stáhnout z veřejného prostoru.

Jak ukázalo vyštvání Bartošové z Twitteru, roztleskávačům těchto lynčů kolikrát schází i elementární empatie a v útocích pokračují neúnavně dál. Další část davu najde v tomhle ničení člověka novou sílu, protože si je vykládají jako slavné vítězství. Po vyštípání Bartošové ze sociálních sítí je velmi pravděpodobné, že pozornost tohoto davu se zaměří zase na jiného novináře či novinářku. Zkrátka to nikdy neskončí a terčem může být opravdu kdokoliv.

Tápání ve tmě

To je taky důvod, proč musí redakce najít racionální strategii, jak těmto útokům efektivně čelit. Jestli je nějaká otázka, ve které by se měla rozdílná média spojit a vystupovat jednotně, je to právě snaha zabránit honům na pracovníky médií ve veřejném prostoru. Novináři někdy ani netuší, kam se mají v případě podobné šikany obrátit pro pomoc. Útoků si sice všímají redakce i Syndikát novinářů, samy ale pomoc často nenabídnou a do debaty moc iniciativně nevstupují. Když Bartošová zveřejnila své prohlášení na Twitteru, přišlo mi, jako by ten problém musela vybojovat sama. Pár kolegů a kolegyň ji podpořilo, ale nikde jsem neviděl prohlášení vydavatelství.

Stejně jako pro krizovou komunikaci by měly mít redakce pravidla pro to, jak chránit své zaměstnance před hromadným lynčem. Zvláště v prostředí, kde tenhle lynč může být politicky motivovaný a může pocházet i z byznysové sféry. Deník Referendum například popsal fungování trollů napojených na uhelnou lobby. Viděli jsem i snahu ovlivnit debatu o Číně společností PPF. Na Mimo agendu jsem popsal, že známí twitteroví roztleskávači jsou napojeni na politickou stranu. Jednoho z nich platí přímo Úřad vlády. To už jsou sakra konkrétní důkazy o tom, že debata na sítích jako Twitter je vychýlená a neodráží realitu. Vstoupili do ní profesionálové s cílem zničit konkurenci a zdiskreditovat důležitá témata.

Cílená likvidace novinářů je realitou. Vytlačování z veřejného prostoru jim brzdí kariéru a nezávislé projekty to může připravovat o peníze a konkurenceschopnost. Zhroucený novinář je navíc špatný zaměstnanec, a tak není důvod, proč by měly mediální domy toto téma podceňovat.

P. S.: Problém má ještě jednu stránku, kdy mediální domy nechaly novináře na sítích bez opory. Skvělý komentář o tom napsal Jakub Jetmar pro Mediář. Může se stát, že se na sociálních sítích někdo chová jako slon v porcelánu, od toho je ale redakce, aby mu pomohla najít balanc. Zvláště když sebeprezentaci novinářů na internetu řada médií vyžaduje a počítá s návštěvností skrze osobní profily svých zaměstnanců.

Řada novinářů na sítích někdy ujede, to ale určitě neospravedlňuje osobní útoky a šikanu za témata, který zvedají. Konstruktivní kritika je naopak žádaná. Problém Twitteru a dalších podobných platforem je ten, že na nich jde spíše o reakce než konstruktivní debatu. Pokud máte s prací novináře problém, doporučuji se ozvat na jeho e-mail a kritiku rozepsat. Určitě to bude mít větší dopad než jeden tweet.

Publicista Daniel Dočekal napsal podrobný návod, jak si nastavit Twitter, aby se na něm dalo fungovat snesitelněji.

TIP#2411: Co si počít se stoupající toxicitou Twitteru? Jak se lze bránit trollům a útokům? - @365tipu
Neustále stoupající toxicita Twitteru je problém. Nedá se to vydržet věčně a nástroje co máte, jsou sice hezké, ale boj je to nekonečný. Kdysi dávno jsem něco podobné psal v blokovat nebo tlumit na Twitteru? A jak zacházet s otravnými lidmi?, ale od té doby se leccos změnilo, takže je čas se na to p…

Zeptal jsem se Syndikátu novinářů, zda budou situaci řešit. Přišla mi tato odpověď:

Dobrý den,

děkuji za dotaz a dovoluji si uvést, že problém kyberšikany, a to nejen vůči novinářům, ale i obecně pokládáme za závažný, leč v dané chvíli mnohdy vzhledem ke scházející specifické legislativě či fakticky neúčinné samoregulaci vlastníků sociálních sítí za obtížně řešitelný. Jako nejschůdnější a patrně i nejúčinnější řešení se jeví žaloba na ochranu osobnosti či pro pomluvu, přestože někdy nemusí být jednoduché identifikovat majitele účtů, kde jsou publikovány příspěvky dehonestační povahy. Opakovaná zkušenost je taková, že pokud jsou autoři dehonestačních příspěvků novináři konfrontováni a pokud jsou nuceni vystoupit z anonymity nebo jim dokonce hrozí trestní postih, takřka nikdy nejsou s to své výroky veřejně opakovat a obhajovat.

Situace na sociálních sítích dle našeho soudu dospěla do kritického stadia, kdy se nabízí pochybnost, nakolik v účasti na nich ještě nadále převažují přínosy nad zápory, což ostatně výmluvně dokládá odchod kolegyně Lindy Bartošové ze sociální sítě Twitter, který jsme zaznamenali, a pokud by se rozhodla věc řešit právní cestou, jsme ochotni ji podpořit. V dané souvislosti nelze pominout ani zájem vydavatelů, aby se novináři na sociálních sítích prezentovali a rozšiřovali tak okruh případných příjemců vydávaného obsahu. I tady se nabízí úvaha, jaký je za stávajících poměrů na sociálních sítích poměr mezi přínosy a zápory.

S pozdravem

Adam Černý

předseda Syndikátu novinářů ČR


Zbytek příspěvku je pouze pro platící čtenáře