Mastodon
11 min read

Půl roku mimo redakci. Mění se můj pohled na novinařinu

Přes deset let jsem byl dobrovolně zavřený v novinářské bublině a nereflektoval jsem současné potřeby čtenářů. Dnes mi dochází, že jsem někdy psal spíš pro insidery a jiné novináře než pro své publikum. Díky půlroční pauze jsem se na obsah začal víc dívat očima běžných lidí.
Půl roku mimo redakci. Mění se můj pohled na novinařinu

Přes deset let jsem byl dobrovolně zavřený v novinářské bublině a nereflektoval jsem současné potřeby čtenářů. Dnes mi dochází, že jsem někdy psal spíš pro insidery a jiné novináře než pro své publikum. Díky půlroční pauze jsem se na obsah začal víc dívat očima lidí, kteří zprávami nežijí celý den a neřeší s kolegy i ty nejmenší posuny v každém příběhu, které nejsou tak podstatné, jak se člověku ponořenému do tématu může zdát.

Níže jsem sepsal pro mě důležité postřehy, které jsem si jako novinář mimo agendu uvědomil a chci se z nich do budoucna poučit.

Za obsah platíme i časem. Ta cena nedává smysl

Nevadí mi platit několik stovek za předplatné oblíbeného média. Vadí mi, že musím investovat hodiny času, abych pronikl do příběhů, které mi médium servíruje. Místo toho, abych zažil s produktem několik dobře a efektivně strávených hodin měsíčně, se dlouho snažím zorientovat v tom, co mi chce sdělit.

Některá média s předplatným mě neustále bombardují novými podněty a domáhají se pozornosti. Nerespektují, že si chci sám zvolit čas, kdy se jim budu věnovat, a to v mém případě často vede k odhlášení předplatného.

Místo toho, aby takové mediální domy investovaly čas a peníze do hledání ideálních modelů pro své čtenáře a diváky, odliv zájmu se snaží přebít obsahem navíc s argumentem, že nabízí více „muziky“ za stejnou cenu.

Nekonečný přísun zpráv je frustrující. To podstatné se ztratí v agresivnějším a na první pohled líbivějším obsahu, auživatel se tak cítí provinile, že nedokáže plnit své závazky a přečíst vše, co chtěl.

To je také důvod, proč je tak populární například podcast The Daily od deníku The New York Times. Po jeho poslechu si lidé mohou v pomyslném seznamu úkolů zaškrtnout položku splněno. Řeknou si, že věnovali 20 minut důležité agendě a jsou v obraze.

Během své novinářské kariéry jsem často psal obsah pro obsah, abych vykázal nějakou práci. Nakonec třeba takovou zprávu přečetlo pár tisíc lidí a během pár desítek minut zapadla. Místo toho jsem měl raději celý den strávit hledáním lepšího tématu, rešeršemi a bádáním. Určitě by z toho vypadlo něco hodnotnějšího. Byl bych pak spokojenější já i moji čtenáři.

Novináři píšou pro insidery

Orientovat se v zamotaných kauzách je po několikátém textu pro laika nemožné. Čtenář/divák je bombardován detaily, které zamlžují hlavní linku příběhu. Možná se jedná o zajímavé informace, ale někdy mám pocit, že mají oslnit především insidery či novinářské kolegy. Vždy se mi vybaví legendární předvolební heslo ODS: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“

Je snadné psát způsobem, který vyznívá chytře, a publikovat detaily, které příběh zásadně neposouvají. Složitější je snížit nároky tlačené egem a snažit se problém vysvětlit masám. Možná proto mám rád Blesk, který to zvládá bravurně.

Jak ukazují třeba texty Petra Koubského (Deník N) o vědě, i složitá témata se dají vysvětlit líbivým a jednoduchým jazykem. U autora je vidět, že mu jde skutečně o srozumitelnost a jeho ambicí není oslnit kolegy z vědecké obce. Přál bych si víc Petrů Koubských třeba i v investigativní žurnalistice a politických tématech.

Příliš konfrontačních rozhovorů

Konfrontační rozhovory mají bezpochyby své místo v politice či investigativní žurnalistice. Když se povedou, můžete zpovídaného usvědčit ze lži či získat zásadní informaci. Je to ale formát, který by nemusel tolik dominovat. Pokud je rozhovor jen o grilování respondenta a nepřinese žádné nové zásadní informace, jedná se spíše o exhibici novináře.

U mainstreamového publika začaly být oblíbené dlouhé podcastové rozhovory právě proto, že se zpovídaný může uvolnit a do hloubky prezentovat, jak o věcech přemýšlí.

Nevolám po rezignaci na novinářskou práci. Moderátor musí být vždy připraven zasáhnout a vrátit respondenta do rámce otázky a případně ho konfrontovat s fakty. Když mu ale zároveň umožní v delším časovém úseku myšlenky rozvinout, ukáže se, zda se za krátkými frázemi určenými pro krátké rozhovory skrývá i nějaký obsah. Dlouhé rozhovory obchází politický marketing, odhalují osobnost člověka, a hlavně taky dokážou bourat předsudky.

Pro mě tenhle požadavek diváků nejlépe pochopily pořady Standa Show a Insider, které jsem kvůli tomu začal preferovat před DVTV, jejíž konfrontačně pojatý dvacetiminutový formát mi přestal vyhovovat.

Zbytek příspěvku je pouze pro platící čtenáře