Pár poznámek k návštěvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského

1.

Jak jsem shrnul ve svém komentáři pro E15, o návštěvě vědělo velké množství lidí a je fascinující, že nikdo informaci nevynesl. Na sociálních sítích se objevovaly náznaky, ale explicitní informaci, že Zelenskyj dorazí do Prahy, nikdo z novinářů ani politiků nevypustil. Pokud někdo naznačil až příliš, tweet po chvíli smazal. Můžeme být na sebe hrdí. V Česku se vykecá opravdu všechno. Utajit návštěvu se nepodařilo v Německu ani Sofii, kterou ukrajinský prezident navštívil před Prahou. U nás to kvůli zahraniční agentuře AP nevyšlo jen o pár hodin. Jakmile AP o příletu informovala, strhla se lavina informací a článků, kterou už nešlo zastavit.

Co se týče státu, byl jsem z komunikace trochu zklamaný. Zjistit, že k návštěvě dojde, bylo snadnější než získat informace o embargu. Pro novináře to bylo jako letět naslepo a jen profesionalita redakcí zabránila větším nepříjemnostem. V takto kritických okamžicích je úplně v pořádku, aby stát řekl: „Ano, přijede, ale chtěli bychom vás požádat, zda byste dodrželi nějaká pravidla.“ Redakce tápaly i poté, co informaci vynesla agentura AP. Některé raději zprávu stahovaly. Jiné začaly mlžit a některé v pokrývání události pokračovaly, jako by informace už byla 100% potvrzená. Způsobilo to chaos, ze kterého pak redakce vyšly trochu špatně. Působily zmateně, mohlo se zdát, že pracují s neověřenými informacemi, a v očích čtenářů je to mohlo poškodit. Co se týče strategické komunikace, má zkrátka stát co zlepšovat, to jsem tu ale už psal vícekrát.

2.

Stát neumí dělat „merch“. Opravdu nechápu, proč se více nedbá na to, co vrcholní zástupci státu hostům předávají. Například šéfka sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) si pro Zelenského připravila tričko s potiskem. Nejenže designově působilo jako narychlo spíchnuté v nějakém copycentru poblíž sněmovny, ale na můj vkus působil dárek i lehce nevhodně. Jak dárek pro tátu, který si následně bude oblékat při práci na zahradě.

3.

Někteří lidé kritizovali novináře Andrease Papadopulose za jeho otázku na tiskovce. Dovolte mi ji odcitovat:

„A zároveň ještě dovolte osobní otázku. Od začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu jsem se na východě Ukrajiny pohyboval několik měsíců a vyplývá mi z toho jeden dotaz. Vy jste dnes v Česku a my máme tady v naší zemi historickou zkušenost po roce 1945 – říká se tomu nekontrolovaný, násilný odsun Němců. To byly desítky tisíc lidí, kteří žili na území nepřítele, hovořili jazykem nepřítele, ale velmi často nepřáteli nebyli. A já se chci zeptat, jak vy a vláda, která vám podléhá, zajistí, že se tento odsud nebude opakovat na v budoucnu osvobozeném Krymu a v Donbasu. Mám na mysli ty obyvatele Ukrajiny, kteří sice možná hovoří rusky, ale chtějí to, čemu se říká ruskij mir.“

Podle mě je naprosto vhodná a je správně, že mohla při tiskovce s prezidenty padnout. Dotazy od novinářů, i když jsou nepříjemné, patří do svobodného západního světa, kam Ukrajina směřuje. Zelenskyj je člověk, na kterého se pokusili opakovaně spáchat atentát a létají poblíž něj rakety. S něčím podobným si opravdu dovede poradit a nepotřebuje péči diskutérů na Twitteru.

Navíc je to otázka, která pálí západní novináře na Ukrajině od začátku války a je velmi složité se na ni přímo na místě ptát. Může za to třeba obava ze ztráty akreditace, kterou Ukrajina pro válečné reportéry vydává. Válčící stát se logicky snaží mít informace pod kontrolou a působení novinářů podmiňuje řadou pravidel. Třeba aby neukazovali nic, co by mohlo nepříteli prozradit polohu vojenské techniky.

4.

Povedlo se to. Možná pro někoho bylo při návštěvě moc patosu. Ale to holt k těmto akcím patří. Po dlouhé době Češi viděli perfektně zorganizovanou a důležitou diplomatickou událost. Česko už od začátku ruské agrese proti Ukrajině předvádí světovou diplomacii.