S Babišem u jednoho stolu

• Chybí nám společný zájem. Dnes už by Česko do NATO tak snadno nevstoupilo.
• Zoufalá snaha o digitalizaci bez ajťáků. Materiál pro vládu odhaluje rozklad ve státní správě.

Chybí nám společný zájem

Jestli byly v něčem devadesátky úžasné, bylo to semknutí podstatné části politické reprezentace, aby nás dostala do západních struktur. NATO a EU jsou toho dobrým příkladem. Bohužel si nedovedu představit, že by se něco takového povedlo tak hladce dnes. Dost jsem nad tím přemýšlel teď během 25. výročí vstupu do NATO. Od podobně velkých milníků jsme se nedokázali jako společnost shodnout na radaru v Česku či vstupu do eurozóny. Dokonce jsme jeden čas koketovali i s vystoupením z Unie, která je pro nás největší kotvou v západním světě.

Teď jsme v situaci, kdy je naším národním zájmem pomoci za každou cenu Ukrajině a být v téhle nebezpečné době funkčním článkem NATO. Přesto na tom neexistuje shoda napříč širším politickým spektrem. Je tu hegemon v podobě ANO a SPD, kteří mohou získat v příštích volbách většinu ve Sněmovně a teoreticky obrátit kormidlem o 180 stupňů.

Současná vláda dělá pro Ukrajinu maximum, což jí na mezinárodním poli zajistilo prestiž – například Petr Fiala byl pozvaný do Bílého domu. Andrej Babiš téhle mety sice také docílil, ale agenda mu spadla do klína díky statečnosti úředníků z Brna, kteří varovali před čínskou technologickou firmou Huawei. Jinak by se společný zájem mezi Bílým domem a Strakovkou neprotnul.

Zájem pomáhat Ukrajině by měl ideálně přetrvat i po volbách, ale současná vláda na straně opozice v této otázce postrádá spojence. Dokonce by se dalo říct, že ANO a SPD se snaží zahraniční politiku vládní koalice sabotovat s pouhou vidinou, že osloví nespokojené masy. Je to velké vítězství politického marketingu, ale velká prohra racionální politiky.

V době, kdy je střet mezi NATO a Ruskem nejblíže za poslední desítky let, například ANO kritizuje navýšení rozpočtu pro armádu. Argumentuje se mírem, ale v případě Ruska se dá mír tím nejméně krvavým způsobem zajistit odstrašením.

Sabotovat podfinancovanou armádu je černý scénář, jak vytvořit z Česka skutečně nesuverénní zemi. Stačí si vzpomenout na rok 2014, kdy ukrajinská armáda téměř neexistovala, byla rozkradená a části území dokázaly bez adekvátní reakce získat menší komanda zelených mužíčků (přestrojených ruských vojáků). Ta situace byla tak špatná, že se tehdy lidi na Ukrajině skládali i na GPS pro stíhačky, protože tamní letci ještě operovali i s papírovými mapami.

(Doporučuji skvělý podcast na toto téma Na východ! od Českého rozhlasu.)

Vzhledem k průzkumům volebních preferencí můžeme jen doufat, že jde ze strany ANO o rétorické cvičení z opozičních pozic, i tak to ale ukazuje smutnou realitu dnešní politiky, která se není schopná shodnout téměř na ničem, pokud data voličů ukážou směr k vítězství za každou cenu. I kdyby to bylo oslovení extremistických a protidemokratických proudů. Jak ukazuje příklad USA, tahle strategie kandidáty i strany dřív nebo později radikalizuje a zabrání jim z této cesty uhnout, pokud nechtějí své radikální a loajální voliče ztratit. Do této pasti se v USA bohužel dostali Republikáni.

Kamarádi ze Západu

Špatnou zprávou je, že se u Babiše začal projevovat syndrom, který vidíme u Václava Klause či Miloše Zemana. Když je nepřijali (z dobrých důvodů) lídři na Západě, rozhodli se hledat spojence na Východě a u autoritativních evropských politiků. Babiš k neštěstí nás všech pomalu mosty se Západem začal pálit a má tam už jen podstatný byznysový zájem, což nemusí stačit. Nesnaží se už setkat s Emmanuelem Macronem. Naopak se o to více přátelí s Viktorem Orbánem, který dotáhl stát EU nejblíže k autokracii, a nejspíše tak bude činit i se slovenským premiérem Robertem Ficem a polskou opozicí.

Babiš vždy působil jako dravec – v byznysu i politice. Vládní koalice se s ním nejspíše nikdy nedohodne, protože on neuznává kooperaci, ale jen absolutní vítězství. Ukrajinu podpoří jen v případě, že uznání za mezinárodní politiku připadne jemu – o pozornost a slávu se dělit nehodlá.

Tragédie to není jediná. Absence společného národního zájmu jde napříč politickým spektrem a je jím vinna i současná koalice. Navíc v otázkách, která se přímo odráží v naší prosperitě. Nastavení daní je nekoncepční a mění se každou chvíli jen za účelem zmenšení státního schodku, místo aby se v dlouhodobé perspektivě směřovalo k udržitelnému systému.

K tomu je nutná například reforma penzí, které nejsme v současné krizi politických elit schopni. Chybí vize o transformaci ekonomického modelu montovny, který se do jisté míry vyčerpal a přílišná fixace pouze na Německo a automobilový průmysl nás dostává do „nerůstu“, pokud západní soused jen trochu ekonomicky kýchne. Bazírujeme na tradici průmyslové země, ale energie i kvůli současným podmínkám už nikdy nebudou levné. Éra uhlí, která tuto ekonomiku velkou část minulého století poháněla, končí. A levná ropa i plyn z Ruska také. Naše geografická pozice nepřeje slunci ani nijak zásadně větru. Vyrobit zdroje energie tak nebude se současnými technologiemi v příštích desítkách let úplně snadné.

Pokud s tímhle budeme chtít někdy pohnout, budou muset politická spektra hledat v těch zásadních ekonomických i diplomatických otázkách shodu. To ale v době naprostého tribalismu a žonglování s těmi nejhoršími přirovnáními nejde. Je to nepopulární, ale ubrat musí všichni, ať už je to pětikoalice, či Babiš.

Zoufalá snaha o digitalizaci bez ajťáků

Tenhle stát není pro ajťáky… Tedy pokud se rozhodnou pracovat pro státní správu. Od toho se pak odvíjí problémy s digitalizací státní správy i zabezpečením kritických systémů. Naposledy to ukázal punkový pokus o digitalizaci přihlášek na střední školy. Čísla, která se objevila v nové zprávě místopředsedy vlády o digitalizaci, jsou alarmující. Zpráva se doslova jmenuje „Kritický nedostatek ICT pracovníků ve státní správě“. Materiál mířící na vládu mám k dispozici.