Stačí trocha empatie
Zdravím vás u druhého newsletteru v roce 2024. Myslím, že nastal čas, abych se vrátil k událostem tragické střelby na Univerzitě Karlově. V úvodu bych se chtěl zabývat nenápadnými každodenními hrdiny.
V novinařině se roky věnuji bezpečnostním tématům, a všímám si tak různých osobností, které se v oboru objevují. V Česku máme být na co hrdí, protože tu vyrostla skvělá generace bezpečnostních odborníků, kteří sledují ty nejaktuálnější debaty v zahraničí a dokážou je zprostředkovat i doma.
Příkladem budiž jejich praktické rady o tom, jak vrahovi nestavět kult a eliminovat určité druhy informací, které by mohly inspirovat následovníky. Skvěle se zachovali mluvčí policie, záchranné služby, hasičů i vojáků. Například plukovník Ivo Zelinka velmi rychle využil své roky budované autority a informoval o základních poučkách jako je nezveřejňování tváře a jména vraha. Škoda, že jeho slova nevyslyšelo více lidí. Důležité ale je, že tyhle důležité znalosti ve státní správě jsou a umí je šířit velmi schopní lidé.
Ke komunikaci během tragédie bych měl snad jen jednu malou výtku. Bezpečnostní složky zásadní informace publikují na bývalém Twitteru nyní známém jako X. Problém to není kvůli excentrickému majiteli Elonu Muskovi ani poměrně agresivnímu algoritmu. X se stala uzavřenou sítí, kde je velmi těžké číst obsah bez registrace a přihlášení. Tím se snižuje dosah tak důležité zprávy.
Další problém nastává, když se takové informace řadí do vlákna. Neregistrovanému uživateli mohu sice poslat odkaz na určitý tweet, ostatní tweety ve vlákně ale už nevidí a uniká mu tak celý kontext příběhu. Tenhle limit jsem si uvědomil ve chvíli, kdy mě po jednom z prvních telefonátů během střelby mluvčí policie odkázala na X. Nebyl jsem přihlášený, protože se v práci snažím tyhle sítě omezovat, a tak mi trvalo o trochu déle, než jsem se k informaci dostal.
Není to nijak zásadní problém, jde spíš o princip toho, že takto důležité informace by se měly šířit bez omezení, která technologické firmy praktikují. Alternativou může být svobodnější platforma, kam se informace budou dávat paralelně a policie bude mít i větší kontrolu nad svým účtem. To může splnit třeba Mastodon a do budoucna Bluesky.
Média a tragédie
Tohle téma bohužel vzbudilo obří debatu. Asi nebudu opakovat to, co tu psal například kolega z Voxpotu Matěj Schneider.
Matej Schneider
Napadlo mě k tomu pár poznámek:
1. Články samy o sobě mohou být napsané OK a bez fuckupů, jako je jméno pachatele či jeho tvář. Špatný pocit ve čtenářích může vzbudit například nepřiměřený výtlak a ostré titulky. Zkrátka některá média toho vydala za pár hodin extrémně moc a své publikum zahltila. Když se na vás valí už dvacátý článek o jedné tragédii, možná vás napadne, jestli už to zkrátka není moc a zda se případ až necudně nerozpitvává.
2. Kvalitní média dostala více naloženo než ta, od kterých moc nečekáme. Když se novinářka Deníku N vydala do bydliště vraha a napsala o tom reportáž, schytala za to obří kritiku, ačkoliv článek sám o sobě nebyl nijak za hranou – maximálně byl v danou dobu zbytečný. Vedle toho Deník N postupoval na poměry české scény velmi dobře a nezveřejňoval tvář vraha ani další informace, před nimiž varují odborníci. Stejně tak Seznam Zprávy se nedopustily zas tolika zásadních selhání v porovnání s některými jinými servery a televizemi. Obě média jsou ale elitní a část informovanějších čtenářů nejspíše čekala, že budou vědět, jak se v dané situaci chovat perfektně.
Možná tragédie nechtěně upozornila na problém českých redakcí – absenci jakéhosi celoživotního vzdělávání a pravidelné aktualizace postupů, na které není během hektické práce v redakci moc čas. Kolega David Klimeš ještě vypíchl potřebnost kvalitních editorů. Když tahle kombinace chybí, řeší se přešlapy zpětně, kdy už je škoda napáchána.
U masové střelby, která se udála znenadání, na rychlé proškolení celé redakce není čas. To je fakt. Není to ale dobrá výmluva, protože v EU před pár lety proběhla tragická série teroristických útoků. Stejně jako u masové střelby je i u teroru důležité nedělat z vrahů celebrity. Postup měl být v redakcích už dávno implementovaný na základě těchto zkušeností. To, že se to stalo v sousední zemi, jako výmluva nepostačí.
3. Tím směřuji k poslednímu a nejdůležitějšímu bodu. Když se média nebudou u takových tragédií regulovat sama, udělá to za ně někdo jiný. Jeden příklad za všechny je kuřimská kauza z roku 2007. Ani ne za dva roky přišel takzvaný náhubkový zákon jako reakce na to, že média ignorovala práva obětí na ochranu soukromí. Nikde není psáno, že se zákonodárci nemohou uchýlit k dalším omezením. To je vždy velmi riskantní proces, který může učinit média nefunkčními či jim nastavit velmi nepříjemná pravidla od politiků, kteří z principu média často nemají příliš v oblibě + je v dnešní době díky liberalizaci veřejného prostoru ani moc nepotřebují.
Zachytil jsem i volání po tom, aby média provedla sebereflexi a z chyb se poučila. To ale v českém prostředí naráží na jeden problém. Není tu žádná autorita – třeba obecně respektovaný syndikát, který by dokázal tuto debatu moderovat a pak ji zakončit sérií doporučení. V tomhle je česká scéna roztříštěná a diskuze se nejspíše povede jen uvnitř jednotlivých newsroomů. To má nevýhodu v tom, že před veřejnost nebude postaveno jednotné stanovisko cechu a impuls z možného ponaučení nebude možná tak silný, aby to oslabilo volání po zkrocení médií zákonem. Koneckonců je to velmi vděčné téma populistů a přiznejme si upřímně, důvěra v tradiční média klesá a novináři nejsou u řady lidí zrovna pozitivně vnímáni. Rizika jsou zkrátka nyní příliš velká na to nic nedělat.
P. S. : Kolega David Klimeš v pondělním newsletteru upozornil na to, jak se neumí média omlouvat a bohužel to berou jako slabost. Jen pro kontrast: Tohle je omluva jednoho vlivného streamera, který se při informování o střelbě zachoval také necitlivě.
— CzechCloud (@TrueCzechCloud) December 30, 2023
