Jednotky pozornosti
Zdravím vás u dalšího newsletteru. V dnešním vydání naleznete:
- Proč je někdy lepší mlčet než se pohoršovat nad kontroverzními osobnostmi
- Cimický a ti další. Když systém desítky let selhává
- Mají značky politických stran stejný problém jako tradiční média?
Nesdílejte ty ….
Povídal jsem si s jedním člověkem kolem známého podcastu a ten mi natvrdo přiznal, že krátké reelsy s debilními a absurdními výroky dělají schválně. Prostě chtějí v ekonomice pozornosti získat alespoň drobnou část koláče sledovanosti. Vyřknout zajímavou a inspirující myšlenku je mnohem těžší než jen šovinisticky poslat ženské k plotně, protože to se hned (samozřejmě) ozve řada lidí, kterým takové výroky přijdou nechutné a zpátečnické.
Poté se roztočí spirála sdílení a naštvaných komentářů, které zvyšují dosah. V neposlední řadě se pak přidají magoři, kteří kývou hlavou a tleskají, že konečně někdo upozornil na chátrající řád světa, kde už role muže a ženy nejsou jasně definované.
Právě tuhle taktiku využívají i lidé, pro které se na X vžila přezdívka „dezoláti“. Nedávno jsem viděl, jak to jeden novinář nandal za hloupý výrok Jindřichu Rajchlovi. Jenže Rajchl by nikdy neměl takový zásah, kdyby někoho podobného něčím nevytočil či mu neposkytl nízko visící plody pro jízlivou poznámku. Pochybuji, že jsou Jindřich Rajchl, Babišův tým, Okamura a další tak hloupí, aby si nespočítali, co jim nesmyslný výrok přinese. Pro někoho je zkrátka podstatné, že se o něm mluví, a už tolik neřeší, jak se o něm mluví.
Nejsmutnějším případem je Jana Peterková, která vždy nakráčí na soud či jednání nějaké instituce a začne tam křičet blbosti. Často netrvá dlouho a nějaký novinář ji natočí a video zveřejní na sítích. U Peterkové postrádám jakoukoliv smysluplnou agendu. Přijde mi, že prostě jen chce být vidět jako protestní hlas proti všemu. Začala s pandemií, pokračovala bojem proti pomoci Ukrajině a teď se realizuje jako občan Československa. Skupina kolem ní ale není natolik mocná či podstatná, aby se jí dostávalo tolik pozornosti jen díky ní. A v tom je i jádro věci. V přehlceném světě je novinář často nucený filtrovat věci, které nejsou pro jeho publikum podstatné. Sdílení Peterkové při každé příležitosti nemá informační hodnotu a jde pouze o zprostředkování bizarní situace, ze které netěží nikdo kromě samotné Peterkové. Přijde mi, že je čím dál zásadnější rozlišovat, kdo schválně zneužívá podobnou strategii, a reagovat tím, že se mu nedostane pozornosti tak snadno. Pokud není jeho přínos relevantní a veze se jen na bizáru, mělo by se to zkrátka ignorovat.
